Ušguli
Pravděpodobně nejhezčí místo Gruzie. Nevyšší trvale obydlené místo v Evropě (pokud počítáte Gruzii do Evropy; oni se počítají). Ušguli leží v provinci Svanetie.
Ušguli se často píše Ushguli.
Fantastická scenérie: obranné věže, volná hospodářská zvířata, kytky, vzduch a
hory!
Jak se dostat do Ušguli
Typicky se cestuje z města Mestia do Ušguli těmito způsoby:
- taxíkem
- pěšky po horách
- pěšky po cestě
Sedmimístný taxík stojí obvykle něco kolem 100 až 150 GEL na cestu tam a zpátky během jednoho dne, přičemž nezáleží příliš na tom, kolik cestuje lidí. Když je lidí kolem pěti, platí každý přibližně 25 GEL, když je lidí méně, platí až 35 GEL. Večer jede zpátky. Kdo si chce prohlédnout Ušguli za pár odpoledních hodin, v pohodě to stihne. Pokud chcete cestovat jenom jedním směrem a raději si užít okolní hory, máte smůlu, platíte cesty dvě.
Určitě nekupujte v Mestii nic jako lístky na cestu den předem. Prodává je paní v obchodě (za 30 GEL na osobu) a tváří se, že je všechno vyřešené a je to pravidelná linka. Ale ve skutečnosti jenom prodává lístky na taxík / maršrutku, která neodjede dříve, než se naplní. Což může znamenat nemilé zdržení při čekání na další turisty, kteří chtějí jet do Ušguli, nebo se taky nemusí odjet vůbec. Mnohem lepší je dohodnout se s nějakou širší partou den předem, jít ráno na taxík a usmlouvat cenu na místě.
Pěšky po horách se dá do Ušguli z Mestia dojít průměrně za 3 až 4 dny. V informačním centru v Mestii na tuto cestu poskytují mapu. Profil cesty je hodně moc kopcovitý, jsme na Kavkazu.
Podle posledních informací (2018) cestu z Mestie do Ušguli podniká stále více turistů nalehko, bez výbavy na přenocování. Místo stanů nocují ve vesničkách po cestě, kde vznikly guesthousy. Prý předražené, jako všechno vně Mestie, co vzniká jen pro turisty. Nedoporučuji tam ale jít bez stanu, zhledem k horskému terénu považuji absenci alpinské výbavy za nepřijatelné riziko.
Klasická treková cesta měří 56 km a vede z Mestie údolím do Žabeši (Zhabeshi), druhý den přes kopec 2500 m do Adiši (Adishi), třetí den podél řeky v jiném údolí, pak přechod sedla Chkhunderi 2700 m a sestup po hraně dalšího údolí do Iprari (případně do Lalkhori), čtvrtý den po svahu dalšího údolí do Ushguli. Ve všech zmíněných místech je civilizace a malé guesthousy. Cesta je značená na mapy.cz, jen z Žabeši je nutno jít do kopce po neznačených cestách.
My jsme se cestou do Ušguli svezli taxíkem a zpátky do Mestie jsme šli pěšky údolím přes Lalkhori a Bogreshi, ke konci stopem. Cestou nám běžně zastavovaly komerční taxíky a kdybychom chtěli, uhádali bychom dobrou cenu. My jsme si ale chtěli užít cestu a poblíž Ušguli stanovat, což se povedlo. Kdybychom ke konci nestopovali, trvalo by to pohodlnou chůzí 2 dny. Cesta údolím ale dokáže být prašná a kdyby náhodou pršelo, tak bude asi nepříjemné bláto. Za jeden den jsme ušli přes 20 km do vesničky Bogreši a v sedle nad ní jsme podruhé stanovali na horské louce v řídkém lese.
Z jihu to do Ušguli nejde
Mnoho cestovatelů se při plánování cesty dopustí záměru jít do Ušguli odněkud z jihu nebo na jih odejít, asi aby udělali oblouk a nemuseli se vracet přes Mestii. Moje informace ale říkají, že to na jih moc nejde. Sice tam formálně vede jakási cesta do vesnice Sasashi či Ghobi, ale je hrozně blbá, pravděpodobně úplně neprůjezdná a často dokonce neschůdná (sníh, bláto, strmé stoupání). To za prvé. Za druhé to jižní údolí (Lentekhi, Leusheri, Luli apod.) je pokud jde o infrastrukturu dost bídné. Občas prý sice nějaký guesthouse najdete, ale není tam pravidelná doprava ani běžná vybavenost.
Strava a ubytování v Ušguli
Zahrádka před hospodou se stala naší základnou v Ušguli.
Překvapivě dobrá hospoda v Ušguli se jmenuje Signaghi (na Googlu jako Cafe
Koshki). Kromě běžné nabídky teplých jídel (ani ne moc drahých) a dobré kávy
mají vedle malou prodejnu. Já jsem si koupil nanuka, ale měli tam i docela dost
věcí pro cestovatele. Například jsem viděl na prodej těstoviny, konzervy a
pečivo.
Asi by se na to nemělo spoléhat, ale nakoupit se v Ušguli dá.
S ubytováním to také není špatné. Odhadem tak čtvrtina stavení funguje jako příležitostné nebo celoroční hotýlky. Mají ceny kolem 40 GEL na osobu a noc nebo i víc, takže nejsou nejlevnější. K ubytování se pokouší nabízet i stravu. Nemám přímou zkušenost se stravou k ubytování, ale když jsme si v hotelu Rio dali jenom svačinu, tak nás paní strašně natáhla, když si například za salát, který obsahoval jednu okurku a jedno rajče, naúčtovala 10 GEL (asi 100 Kč).
My jsme s sebou měli stan, takže jsme se k večeru vydali dolů po cestě za Murkmeli, kde jsme se utábořili u potůčku tekoucího z hor. Ráno nás vzbudily krávy, které olizovaly stan, ale nic horšího se nám nestalo. Táboření v této oblasti je zřejmě docela běžné.
Ušguli je ve skutečnosti konglomerát pěti menších obcí. Taxíky končí v Čažaši.
Do Žibiani, Čvibiani a Lamžurši si musíte dojít sami. Vzadu za Žibiani je ještě
klášter Lamaria. Všechno to je od sebe na procházkovou vzdálenost.
Ledovcová řeka Patara Enguri
Seskupení věží v Čažaši
Trochu kýčovité, ale fakt to tady takhle v létě vypadá.
Všude mají elektřinu
Některé věže stojí na docela strmých svazích.
Pohled údolím dolů na Murkmeli
Bílé pohoří na východě je hlavní hřbet Kavkazu, v tomto případě hora Šchara.
V Ušguli je hodně dobytka. Krávy, kozy a prasata se pohybují zcela volně. V
podvečer chodí zvířata sama z pastvy do svých chlévů.
Cesty mezi věžemi používají turisté a dobytek.
Krásné vyřezávané dveře tvoří vchod do malého úžasného etnografického muzea.
Zvony u kláštera Lamaria. Do kostela nesměly ženy, tak jsme si řekli, že jim na
to prdíme, diskriminaci podporovat nebudeme.
Jedna kýčovitá fotka
Klášter Lamaria
Muzea v Ušguli
Už předem jsem dostal avízo, že muzea v Ušguli stojí za návštěvu. Hlavní oficiální muzeum se nachází ve věži jenom kousek od hlavního rozcestí, na kterém končí taxíky z Mestie, tedy v Čašhaši. GPS 42.91509, 43.00960. Vstupné 3 GEL a vyplatí se.
Mříž na dveřích muzea je zcela na místě. Kdyby tohle muzeum někdo vykradl, tak
si přijde na pěkné bohatství.
V muzeu se nesmí fotit, ale tam, kde nikdo nekontroloval, jsem cvakal. Ve všech
třech patrech skoro stále někdo hlídal. Tohle byly relativně nezajímavé
stříbrné šperky z 18. století.
Šperky a tkaniny z 12. století
Stříbro z 18. století. Mnohem zajímavější to bylo o patro níž, kde se ale
nesmělo fotit a policajt tam stále stál, takže jsem fakt cvakat nemohl. Tam byly
věci, za který by se nemusel stydět ani svatováclavský poklad. Například syrský
zlatý pohár s biblickými motivy ze 6. století nebo kříže ze století desátého
vykládané zlatem.
Pokud jde o zlato, zaznamenal jsem zajímavý rozhovor. Nějaké ruské turistky se ptaly prodavače vstupenek v muzeu, odkud zlato je. A on ten dotaz hrozně dlouho nemohl pochopit. Když nakonec zjistil, o co Ruskám jde, rozhodil ruce a řekl: "odsud, odsud je všechno to zlato, tady z hor". Inu Kolchida.
Druhé muzeum, etnografické, sice nemá tak fantastické exponáty, ale provedla nás jím velmi stará babička, která ještě pamatovala reálné použití předmětů. Poprvé jsem například viděl, jak se přede s primitivním vřetenem. Vstupné 5 GEL, GPS 42.91770, 43.01551.
Hudební nástroj panduri v etnografickém muzeu. Laděné přibližně diatonicky, paní
na něj něco zahrála.
Ruční mlýn na mouku. Takovéto mlýny s velkými žernovy bývaly běžnou výbavou
každé lepší domácnosti po celé Evropě, ale v provozu jsem jej viděl prvně tady.
Další fotky
Koně jenom v ohradách. Volně jsme je neviděli, leda na velmi vzdálené pastvině.
Zdejší obrovské chundelaté plemeno horských psů. "Kavkazský horský pes" se to
oficiálně jmenuje. Byl strašně podobný balkánskému šarplaninskému psu, ale ještě
větší (v kohoutku určitě metr, spíš víc, hmotnost odhadem 40 kg). Napřed
jsme se ho báli, ale ve skutečnosti nás hlídal.
Mnoho domů je upraveno na hotýlky. Jsou asi dvojnásobně dražší, než je gruzínský
průměr.
Idilka
Otřesná "turecká" kadibudka ústící do řeky u stanoviště taxíků. Evidentně v ní
nikdo neuklízí, ale účel asi plní.
Uskupení věží Čažaši.
V podvečer jsme se vydali údolím dolů, abychom si někde postavili stan. Míjely
nás krávy v protisměru, šly do svých chlévů. Věděli proč. Za půl hodiny během
chvilky přišla strašná zima.
Nejmalebnější část Ušguli, Čažaši.
Jdeme dolů do Murkmeli.
Ušguli je výchozím bodem pro několik zajímavých pěších cest po okolních horách a k ledovcům. Hlavně se chodí k ledovci pod horu Šchara (5068 m), což je nejvyšší hora Gruzie. Někde poblíž by také mělo být letní sídlo královny Tamary (tam jsem nebyl).
Potkali jsme cyklisty, kteří z Ušguli pokračovali cestou necestou na jih přes sedlo Zagar do vesnice Koruldaši do sousedního údolí k k Lentechi. Za horšího počasí bych se to bál jet, ale evidentně se to projet dá.
Protože jsme ale kvůli počasí spíše pospíchali, na žádnou tůru do hor jsme se nevydali a dali jsme pěšky cestu údolím zpátky směrem k Mestii. Potkali jsme cyklisty jedoucí na těžko, kteří chtěli za Ušgulu přejet hřeben do sousedního jižního údolí. Jestli se jim to povedlo, nevím, ale vypadali, že si to nastudovali předem, tak asi jo.