Cestování po Gruzii

V Gruzii se dá jezdit:


Skoro na všech gruzínských silnicích polehávají krávy, musí se mezi nimi kličkovat.

Vlakem

Napříč Gruzií od východu na západ vede v podstatě jedna hlavní železniční cesta s mnohými odbočkami.

Hlavní trať od východu na západ: Tbilisi - Mccheta - Gori - Chašuri (odbočka na jih do Boržomi) - Zestafoni (odbočka na sever do Čiatury, ale je lepší jet to maršrutkou) - Kutaisi (nezajíždí do města) - Samtredia. Severní větev pokračuje do Senaki (odbočka do Poti) a Zugdidi. Jižní větev přes Ozurgeti končí v Batumi.

Na druhou stranu z Tbilisi, tedy na východ, jezdí mezinárodní vlaky do Jerevanu přes Gyumri (Arménie) a do Baku (Ázerbájdžán). Poslední stanice na trati do Arménie je Sadakhlo a poslední stanicí do Ázerbajdžánu je Gardabani. Píšu to kvůli tomu, že v některých jízdních řádech nebo cedulích se tyto stanice uvádějí jako cílové, i když vlak dál pokračuje do dalšího státu. Ale nemusí to tak být, vlak může před hranicí opravdu končit. Musíte se vždy zeptat nebo si to nějak zjistit.


Rozpis hlavních vlaků v hostelu v Tbilisi /2016).


Informační tabule na hlavním nádraží v Tbilisi, odpoledne 2016.


Tatáž cedule focená ráno v roce 2023.

Není v mých silách zde udržovat aktuální jízdní řády Gruzínských železnic. Fantastický zdroj informací o cestování po Gruzii je web Slavomíra Horáka: http://www.slavomirhorak.net/news/gruzie-a-z/ Nebo zkuste bojovat s oficiálním webem http://www.railway.ge/. Přesto ale zmíním noční vlak.

Noční vlak Tbilisi - Zugdidi

Čeští cestovatelé tuhle trasu používají hlavně pro dopravu nočním vlakem mezi Tbilisi a Zugdidi, protože chtějí ze Zugdidi dál do hor. Tento vlak v roce 2016 odjížděl z Tbilisi v 21.45, v Zugdidi je v 6.05. Opačným směrem ze Zugdidi vyjíždí v noci ve 22.15 a v Tbilisi je v 6.30. Na tento spoj je třeba mít koupené lůžko či lehátko. Lehátko se jmenuje plackarta, lůžko se jmenuje kupé, případně luks. Plackarta je levnější (19 GEL) a bývá vyprodané. Kupé se mi podařilo koupit hned na tentýž den (21 GEL), ale to bylo neopakovatelné štěstí. Lůžko se kupuje v na nádraží u pokladny, paní umí rusky. V Tbilisi mají pokladny ve třetím podlaží nádražní budovy (lístečkový systém bez fronty). Na nádraží v Tbilisi funguje úschova zavazadel. Bodrý chlapík v maringotce si účtuje 4 GEL za zavazadlo (tedy celkem dost), ale věřím, že to hlídá dobře. Mimochodem, hlavní nádraží je ta jediná přestupní stanice Tbiliského metra.


Náš vlak vagón byl velmi vyhřátý, okna nešla otevřít a klimatizace po většinu noci nefungovala, takže docela sauna. Vagón je starší typ, docela hlučný, ale lehátko je lepší než se celou noc krčit na sedačce.


Celkově mi gruzínská železnice přišla velmi standardní. Je znát, že Gruzie byla v Sovětském svazu.


Kromě nočního vlaku jsme měli zkušenost ještě s normálním vlakem na stejné trase ze Zestaponi do Gori. Překvapila nás vysoká cena za lístek do couráku 11 GEL. Do rychlíku na stejnou trasu by stál 19 GEL. Skoro nám přišlo, že lístek do rychlíku stojí jednu sazbu, ať jedete odkudkoli kamkoli.


Toalety na většině gruzínských nádraží jsou tureckého typu. Smutně musím konstatovat, že od skutečných tureckých toalet v Turecku se ty gruzínské liší špínou a smradem.

Cestování maršrutkou

Maršrutky jsou mikrobusy od různých velikostí, od menších autobusů po šestimístné taxíky. Říká se, že maršrutka odjíždí, až když se naplní, ale já jsem získal pocit, že většina gruzínských maršrutek jezdí prostě podle jízdního řádu. Říkali mi třeba "pojedeme ve čtyři" a pak fakt vyjeli ve čtyři. Pokud se lidé do maršrutky nevejdou, tak se nějak zmáčknou na sedadlech nebo se přidají židličky do uličky. Prostě stejně jako turecké dolmuše.

Maršrutky mají celkem hustou síť. V praxi platí, že když jsou dvě místa dostatečně významná a blízká, něco mezi nimi jezdí.


Většina maršrutek jezdí plně obsazená. Dva pánové přede mnou sedí na plastových židličkách v uličce.

Maršrutky mají omezený přepravní prostor. Jezdili jsme po Gruzii ve dvou, takže se dva batohy vždycky dozadu daly hodit, ale kdybychom byli třeba čtyři, tak by uložení batohů do jedné maršrutky už vyžadovalo kreativitu, protože místňáci si s sebou také občas vozí i větší náklady (různé pytle s něčím, sazenice, pletivo, poštovní balíky apod.).

Autobusy

Pro české cestovatele jsou zásadní dálkové autobusy firmy Georgian Bus, které jezdí z letiště v Kutaisi do Tbilisi, Gudauri a Batumi. Měly by čekat na přílet letadel. Konkrétní jízdní řády nejsem schopen aktualizovat, ale fungují spolehlivě minimálně od roku 2018 do 2023 (a pravděpodobně i dál).

V Gruzii jsem já sám dálkový autobus nepoužil a vlastně ani neviděl. Je to náhoda, prostě jsem neměl důvod. Jezdí na dálkových trasách v pravidelných časech.


Hrubé informace o dálkových autobusech s časy a cenami jsem pouze vyfotil na nástěnce v hostelu. Nespoléhal bych na to (2016).

Běžné autobusy jezdí leckde. Například na trase Kutaisi II - Zugdidi, což budete potřebovat, pokud pojedete do Mestie z Kutaisi.


Pro přejezdy celé Gruzie nebo dokonce cestu z Turecka jsou nejvyhodnější autobusy tureckých společností. Nejsem schopen zjistit, ve kterých městech a kde staví, ale přejíždějí z Turecka do Ázerbajdžánu. Cestou staví u tureckých motorestů, které mají turecká jídla a turecky mluvící obsluhu, aby jejich cestující neutrpěli v Gruzii zbytečný kulturní šok.

Stopem


Gruzie je na stop dobrá podobně jako každá jiná země, můžete se ale občas setkat s žádostí o finanční příspěvek (stalo se nám to ve 14 % případů). Protože je navíc cena oficiální dopravy nízká, spíše se vyplatí jezdit maršrutkami a vlakem. Stopování jsme používali kvůli jednoduchosti, rychlosti a taky protože stopuju dlouho a rád.


Na tomhle místě se nám prvně stalo, že si řidič zkusil říct o zaplacení. Neměl bych problém mu pár lari dát, ale řekl si asi čtyřnásobnou částku, než kolik by stála maršrutka na stejném úseku. Řekl jsem mu, že platit nic nechceme, tak mávnul rukou a ukázal, ať si nastoupíme.

Podobná věc se nám stala v Kazbegi. Zastavilo takové divné auto a řidič se bezelstně zeptal "bezplátno?" Jako že "zadarmo?" A my že jo, že bezplátno. Tak zavrtěl hlavou a odjel.


Ze Mcchety do Kazbegi jsme se dostali na tři stopy, nikde jsme nečekali ani pět minut (holka kluk).


První stop oranžovou tatrovkou do šíleného kopce.

V Gruzii jsme stopovali v okolí Mestia, z Mestia do Zugdidi, z dinosauřích stop Sataplia do Kutaisi, z Čiatury do Zestaponi, ze Mcchety do Kazbegi a zpátky (se zastávkami) a od dálnice do Mcchety.

Gruzínská auta

Kromě běžných nových aut se v Gruzii dá vidět hodně vykopávek.


Asi nejvrakovitější auto. Skutečně jezdilo.


Zajímavá spíše SPZetka.

Dost často mají taxíky i normální auta řízení vpravo jako v Anglii. Když jsme pátrali, proč to tak je, tak prý jsou to japonská ojetá auta, která se vozí po moři do Batumi do přístavu. Prodávají se s tím řízením vpravo nejenom po celé Gruzii, ale prý z toho Batumi i do Arménie a Azerbájdžánu. Japonci ojetá auta s řízením vpravo vozí sem, protože by je prý jinde tak dobře neprodali. Oproti klasickým ojetým autům s řízením vlevo jsou prý dvakrát až třikrát lacinější.


V Gruzii mají relativně laciný benzín. Po přepočtu 18 až 23 Kč za litr. Je zřejmé, že spotřební daň tu je nízká (jestli ji vůbec mají).


Některá auta jedou opravdu pomalu.

Opět krávy. V Gruzii jich je na silnicích opravdu hodně.

Na kole

Pro cykloturistiku budu volit jiné země než Gruzii (Turecko, Bulharsko). Ačkoli rád jezdím na kole na těžko, od Gruzie mě odrazují dlouhá stoupání, prašné nebo rozbahněné horské cesty, debilní řidiči a nízká kvalita služeb pro cyklisty. Jako pozitivum se jeví, že se dá skoro kamkoli vedle cesty postavit stan a nikdo to neřeší, snad kromě krav, které chodí okolo. Potkali jsme dvě party cyklistů, kteří jeli na kole na těžko po Gruzii, obě ve Svanetii. Takže jet na kole přes Gruzii se určitě dá. Obecné rady na dopravu a balení kola máme na stránkách www.cyklobrasny.cz


Tohle bylo trochu extrémněji naložené kolo, ale týpek vypadal v pohodě.

Taxíky

V turistických oblastech se často nedá jezdit jinak než taxíkem nebo něčím, co se jako taxíky v podstatě chová. Smlouvá se různě tvrdě. Čím víc turistů a hezčí příroda, tím se smlouvá tvrději. Na taxíky jsme byli odkázáni na následujících trasách:

Zugdidi - Mestia, docela dlouhý přejezd. 15 GEL na osobu. Podrobnosti níže.

Mestia - Ušguli. Ušguli jsme si nechtěli nechat ujít a nedokázali jsme to ujít, takže jsme se domluvili s dalšími lidmi a složili se na docela drahý taxík. 150 GEL na celé auto (5 lidí). Zrada v tomto případě spočívala v tom, že nám paní v obchůdku den předtím prodala lístky po 30 GEL na něco, o čem tvrdila, že je to autobus. Nakonec to byl normální taxík a museli jsme si sehnat další 3 turisty, jinak by nikam nejel, nebo by těch 150 GEL chtěl po nás.

Z Kutaisi se nám nedařilo vyjet do rezervace Sataplia jinak než taxíkem, naštěstí lacino za 10 GEL

U Kazbegi jsme si na celodenní výlet s partou dalších kamarádů zaplatili taxík za cestu tam a zpět do Žuty (uhádáno na 80 GEL za 6 lidí, majstrštyk). Druhý den jsme šli pěšky ke kostelíku, ale i tam jsme mohli jet taxíkem (a možná měli, bylo to vysoko, ale nebylo by to ono).

Doprava maršrutkou či taxíkem do Svanetie

Trasa Zugdidi - Mestia jel náš zaplněný osmimístných taxík asi pět hodin. Možná to byla pravidelná maršrutka, těžko říct. Většina trasy vedla do značného stoupání po celkem klikaté silnici mezi skalami podél řeky, občas podél přehrady. Řidiče řízení evidentně dost bavilo, jel jak debil, překračoval bezpečnou rychlost a leckomu bylo blbě. Naštěstí jsme dělali přestávky. Později jsme zjistili, že trhavé řízení nebylo zvláštní vlastností našeho řidiče, ale že tak jezdí po téhle trase všichni komerční dopravci. Dokonce jsme potkali partičku Čechů, kteří vyzvídali, jestli se ta trasa nazpátek nedá jet jinak (dá, stopem), jinak že napíšou závěti. Běžná cena za osobu je pravděpodobně 20 GEL za osobu, my to uhádali na 15 GEL (2016). Taxíky stály v Zugdidi hned ráno u poslední stanice nočního vlaku z Tbilisi, řidiči do nich odchytávali rozespalé cestovatele. Asi by se dalo počkat na nějaký ještě levnější taxík, ale je to otázka. Ačkoli Lonely Planet tvrdí, že v Zugdidi je ještě nějaké jiné místo, odkud jezdí pravidelná doprava do Mestie, nepodařilo se nám nic takového najít a opět jsme skončili u vlakového nádraží, když jsme později chtěli jet do Kutaisi.


První, druhá nebo třetí nejvyšší hráz na světě. Podle toho, jak se to počítá. Enguri. Zastávka na focení.


Zajímavý nápis FBI na nějaké ávii.


Přestávka na svačinu u nějaké hospody u cesty. Parkovalo tam asi 8 taxíků, většina pasažérů byli Němci, Rusové, Poláci, Slováci, Češi, Izraelité. Dalo se trochu networkovat, kdo kam proč jede a co chce v Mestii vidět.


Řeka Enguri. Prudká, ledovcová voda.


Dům postavený na zbytku starého mostu.

Taxík či maršrutka končila v Mestii na hlavním parkovišti maršrutek, hned před turistickým informačním centrem. Bankomat, hospoda, v okolí ubytování.

Půjčeným autem

Půjčování auta není můj styl, ale auto s náhonem na 4 kola se dá půjčit zhruba za 700 Kč na den, horší auta stojí méně. Benzín stojí kolem 22 Kč na litr.


V Gruzii je spousta asfaltu, autům je tu dobře. (Fotka kostelíku na okraji Kutaisi.)

Po Gruzii letadlama

Všechno, co vím o vnitrostátních letech v Gruzii, jsem sepsal na leteckou stránku.