Adžárie

Adžárie je autonomní republika Gruzie. Jihozápad Gruzie, částečně s muslimským obyvatelstvem mluvícím většinou gruzínsky ale i nějakými jinými jazyky. Do Adžárie patří město Batumi, okolí Batumi a hlavně dlouhé údolí řeky Adžara.

Turisticky mi Adžárie přišla relativně atraktivní. Batumi už je sice trochu šílené místo, ale okolí má pěkné - například má velkou botanickou zahradu. V údolích Adžarie je spousta míst, které stojí za návštěvu. Například městečko Khulo, starý most u Dandalo apod. Dál v horách pevnost Khikhani. Skoro všude se dají dělat horské túry, občas i po značených cestách.

V oblasti kolem městečka Keda je celkem běžné raftování. Také se odsud ná nastoupit na přechod hor národního parku Mtirala. Hodně blízko Batumi se Adžara vlévá do řeky Çoruh přitékající z Turecka (Gruzínsky je to asi Čoroch). Kousek od soutoku je malý vodopád Mirveti.

Já mám Adžárii rád, protože je vlhká a zelená. Vlhkost může být trochu i problém, hlavně v létě, kdy je kromě horka i parno. Pak se sice potím, ale pot mě neochlazuje, protože se ve vlhku neodpařuje. V jiných obdobích může kvůli vlhkosti docela hodně pršet. Přesto je Adžárie hodně turisticky oblíbená. Jezdí sem hlavně Rusové a Arabové z oblasti Zálivu. V létě je vlastně dobře, že je často pod mrakem (to i vidíte na fotkách), protože přes mraky neprosvitne horké slunce. Už tak bývá dost vedro. Velká vlhkost a subtropické celoroční teploty jsou způsobené právě blízkostí Černého moře. Jak je Adžárie od moře na východ, tedy ve směru, kam vanou převažující větry, dostává vláhy opravdu hodně.

Možnosti přechodu do Turecka jsou omezené. Jediný hraniční přechod je přímo u moře u Sarpi. Ačkoli to na mapě může vypadat, že druhý přechod je mezi obcemi Maradidi a tureckým Muratli (Muratlı) u řeky Čoruh, tento přechod podle všeho neexistuje, dokonce tam ani není cesta. Další přechod do Turecka je až mimo Adžárii, kousek od Akhaltsikhe. U řeky Čoruh je trochu zajímavý jenom vodopád Mirveti.

Směrem na východ se z Adžárie dá vyjet po jediné cestě. Záměrně o cestě nepíšu jako o silnici, protože v horních polohách nemá asfalt. Desítky kilometrů kolem sedla Goderzi je jenom šotolinová. Projíždí po ní jedna maršrutka denně (prý ráno), ale dá se tam dobře stopovat.

Pokud jde o stopování, nepoznal jsem lepší místo než je jižní Gruzie a Adžárie. Možná by se tomu mohlo rovnat ještě východní Turecko, které je hned za horami (ale nedá se do něj dobře projet). Bere prostě každé auto, které brát může. Peníze nevyžadují (ale odmítnou jenom jednou, ne dvakrát). Často si zajedou, aby vás dovezli tam, kam přesně chcete.

Na tuto stránku jsem dal hlavně fotky, které se mi nehodily na jiné konkrétnější stránky o dalších místech Adžárie.

Pohled z mostu u Adžaris-Tskali

Starý osmanský most u vesnice Dandalo. Tohle se mi na Adžárii dost líbí - někde prostě zastavím a hned je tam takováhle památka. Trochu přeháním, ale ne moc.

Zvláštní cedule u mostu Dandalo. "Pozor! Rychle se měnící situace proudění! Na přecházení řeky použijte most!" Nevím. Možná to znamená, že část lidí raději řeku brodí?

Da druhém břehu mostu Dandalo je piknikové místo. Kdekoli by se tu dalo tábořit.

Cesta mezi zahrádkami.

Po údolí Adžary jde občas chodit opravdu malebnými cestami.

Kukuřice, nahoře jsou mraky.

Lidé si nelámou moc hlavu stavebními předpisy. Potřebuju terasu? Postavím si ji na zahradě, i když je za cestou. Pod terasou je garáž.

Strom khaki

Pohled z kopců nad Khulo (z vesnice Tago) do údolí Adžary.

Skrz údolí Adžary vede jediná cesta. V nižších polohách má asfalt. V horních polohách asfalt nemá. Ve středních polohách se často drsně opravuje.

Jakýsi most u Keda.

Na počátku devadesátých let se Adžárie chtěla osamostatnit, ale pak je to přešlo a jsou docela spokojenou součástí Gruzie. Separatismus to není, je to spíš patriotismus. Nyní se viditelně projevuje už jen tím, že vedle gruzínské vlajky visí kromě evropské (což je běžné v celé Gruzii) všude také vlajka Adžárie.