Národní park Borjomi Kharagauli

Do národního parku Borjomi Kharagauli se chodí nejvíc do části kolem Borjomi. Jsou to moc hezké hory vysoké až kolem 2500 m n.m., které určitě stojí za prochození. Dá se tu udělat čtyřdenní túra, já doporučuji nejméně třídenní. V národním parku se dá dobře spát na volně přístupných turistických chatách.

Vrcholové části parku jsou nad 2 tisíce metrů. Sice to zdaleka nejsou nejvyšší gruzínské hory, ale turistika je tu moc pěkná.

Národní park se jmenuje podle měst Borjomi (čte se Bordžomi) a Kharagauli (čte se Charagauli). Hlavní výchozí město je rozhodně Borjomi, kam je i docela dobré spojení maršrutkami a případně i vlakem (mrkněte na popis města Borjomi).

Popsaná místa: vesnice Likani, chata Lomismta, chata Amarati, chata Sakhvlari, Sametskhvario a údolí Megruki, zmiňuji Marelisi. Vysvětlení cest, itineráře, praktické rady.

Informační centrum a permit

Na okraji města Borjomi stojí i informační centrum Národního parku, které je nutné navštívit předem, než se do hor vydáte, protože do Parku potřebujete permit, tedy povolení ke vstupu a hlavně k přespání. Není to až taková formalita, strážce Parku nás opravdu od závory do parku bez permitu nepustil. Permit na jeden den (či spíše noc) stojí něco kolem 40 Kč (2023).

Strážci parku se pohybují i po horách.

Někdy jezdí strážci na koních. A vždycky s flintou. Říkají si rangeři a kontrolují permity.

Informační centrum národního parku stojí na okraji Borjomi, asi 1 km za městem směrem na Likani. Pokud se chystáte park navštívit, je docela potřeba se v informačním centru stavit pro permit (povolení vstupu). Velmi nutné to je, pokud se chystáte v parku přenocovat.

Informační centrum stojí kousek od hlavní silnice číslo 8, která prochází z Borjomi do Likani a dál do Achaltsikhe. Adresa je 23 Meskheti Street.

Malý kousek od informačního centra je stanoviště sanitek. Kdybyste šli jako my do Likani pěšky, tak ať to nepřejdete (jako my).

V informačním centru mluví všichni docela dobře anglicky i rusky. Mají tu mapy, rozdávají symbolické mapky. Dá se s nimi i srozumitelně telefonovat (ale lituju, číslo teď nemám).

Permit obsahuje informace o tom, na jaké cesty plánujeme jít. Je to orientační, pokud odbočíte na jinou cestu, můžete, ale kdyby se něco stalo, budou vás pak hledat jinde. Získal jsem pocit, že tu bezpečnost návštěvníků berou opravdu vážně, což je v porovnání s jinými horskými oblastmi Gruzie dost výjimečné. Prostě chtějí mít přehled a za mě je to asi OK.

Permit pro jednoho člověka na jednu noc stojí po přepočtu na české koruny asi 40 Kč.

Číslo na taxikáře. S tímhle telefonním číslem se pojí příhoda, kvůli které zdůrazňuji, jak je důležité mít permit. Do Borjomi jsme dorazili v neděli a nechtělo se nám stavovat v informačním centru, tak jsme šli přespat pod stan do Likani, že to nějak dopadne. Druhý den ráno nás strážce u začátku národního parku odmítnul pustit dál, dokud nebudeme mít permit. Nedalo se to řešit nijak on-line, což nás dost štvalo. Nakonec řešením bylo zavolat taxikáře (viz to číslo), který přijel do Likani do lesa, vzal nás do informačního centra a zpátky do Likani. Stálo to asi 160 Kč a trvalo to vším všudy navíc 60 minut. Permit nám potom ještě v parku dvakrát kontrolovali.

Čísla tras se vyplňují podle symbolické mapky, která se v informačním centru rozdává. Omlouvám se za nízkou kvalitu fotky, ale důležité jsou tam hlavně čísla tras v kolečkách uprostřed linií. Z těchhle číslovaných cest se sestavují různé "traily", které je možné v národním parku projít.

Také jsem se pokoušel v informačním centru fotit mapy, ale bylo to dost k ničemu. Nejlépe stejně fungují mapy.cz se staženou offline Gruzií. Podklady od OpenStreetMaps, které mapy.cz na Gruzii používají, mají dokonce přesněji vyznačené cesty, hlavně údolím Meghruki.

Kudy kam jít

Do národního parku se dá vejít po značených cestách jen čtyřmi vstupy.

Vstupy

nejčastěji se začíná v Likani, což je údolní vesnička 3 km západně od Borjomi.
nejméně se používá vchod a východ v Kvabiskhevi
my jsme končili na jihozápadě v Atskuri. U vstupu do parku je jen domek rangerů s úly a možná místo na stanování, vesnice Atskuri je až 2,5 km dál. Všechna tato tři místa jsou na jihu na hlavní silnici z Borjomi do Akhaltsikhe, která vede podél velké řeky Mtkvari.
čtvrtý vstup, ale spíše výstup z národního parku je železniční zastávka Marelisi. Ta je úplně na severu, v úplně jiném údolí. Je to náhodou to údolí, kterým vede jediná hlavní gruzínská železnice. Z toho plyne, že se z Marelisi dá dostat vlakem.

Na každém vstupu do parku mají strážci parku "stanice", což je dřevěný domek, ale ne vždy v něm někdo je.

Použít severně ležící Marelisi jako vstupní bod pro cestu má několik háčků. Za prvé se tam nedá sehnat permit, pro ten je potřeba do Borjomi (což je k vzteku). Za druhé pokud tam jedete v létě (což asi jedete), tak se vám nemusí podařit sehnat lístek na vlak. Pár dnů před jízdou bývají beznadějně vyprodané. Za třetí nevím, jestli a jak se dá v Marelisi nakoupit jídlo na cestu, protože je to dost konec světa. Marelisi jde tak dobře použít jen jako výstupní bod, protože do vlaku se dá nastoupit a pár kilometrů do civilizace stát v uličce nebo najít někde zrovna volné místo. Případně by mělo jít odjet stopem, pokud tam něco pojede.

V parku jsou významná hlavně místa, kde se dá přenocovat. Stojí na nich krásné chaty, zvané v mapě skromně shelter. Já jsem navštívil tyhle chaty dvě - Lomismta a Amarati. V jakém stavu a funkci jsou chaty Sakhvlari Shelter, Sametskhvario a Kvazvinevi, nevím. Krom toho se dá stanovat na několika k tomu určených místech a i leckde jinde. My například stanovali v Likani na tábořišti u potoka a dobře by se stanovalo i v Atskuri u stanice.

Možné cesty

Možné několikadenní přechody národního parku Borjomi-Kharagauli jsou třeba tyhle:

Borjomi - Likani - vyškrábat se k shelteru Lomismta, dojít tam za světla, přespat. Druhý den na Amarati po Pastýřské cestě, což je 24 km a velké převýšení, takže na celý den. Třetí den dolů po Panoramatické cestě do Atskuri. Cesty číslo 1, 9, 2 (nebo 1, 9 3). Tohle jsme šli my v roce 2023. Totéž se dá jít podobně v opačném směru. 3 dny, 2 noci.
Borjomi - Likani - Lomismta. Pak spadnout zase do údolí na Sakhvlari Shelter. Pak po hlavní trailové cestě přes Samethskhvario do Amarati. Rozdíl oproti předchozí cestě je ten, že se dříve překročí údolí potoka Meghruki (u Sakhvlari). Velmi zdatní turisté to teoreticky můžou zvládnout za 2 dny s přespáním na Sakhvlari a Amarati, ale dá se to nakombinovat i jinak. Já to doporučuji jít na pohodu 3 noci a 4 dny (pokud máte jídlo) a spát na Lomismta, Sakhvlari a Amarati. Cesty číslo 1, 2, případně přidat č. 8.
Borjomi - Likani - Lomismta - Sakhvlari - Marelisi. Vzhledem k relativně malému převýšení mezi Sakhvlari a Marelisi se to dá stihnout s jedním přespáním (asi na chatě Lomismta), ale dá se to jít pomalu a spát dvakrát. Cesta č. 1 zvaná Nikoloz Romanoff Trail.
Atskuri (tam z Borjomi dojet maršrutkou, stopem nebo taxíkem), vylézt na Amarati. Odtud horem přes Sametskhvario na vlak do Marelisi. Dvě přespání (Amarati, Sakhvlari, možná i na Sametskhvario nebo Kvazvinevi), tři dny, případně by se to možná mohlo stihnout o den méně, ale spíš ne. Cesta č. 2, která se také označuje jako Cesta svatého Ondřeje (Saint Andrew's Trail).
z Likani výstup na vrchol Lomismta, jedno přespání na Lomismta shelter. Případně se to dá stihnout za den, ale řekl bych, že hodně blbě.
jednodenní výlety bez přespání po cestách č. 6, 10 nebo 12. Případně na chatu Lomismtaa stejnou cestou zpátky (trochu nuda).
jednodenní výlet z Atskuri po cestě č. 3 (vede do okruhu), případně totéž s přespáním na chatě Amarati. Tenhle výlet se jmenuje Panorama Trail.

Ještě jednou ta blbá mapička s čísly cest. (Barvy značek obvykle neodpovídají barvám v mapkách nebo aplikacích, je lepší se orientovat podle čísel tras.)

Kdybyste plánovali přespání na chatě Amarati nebo Lomismta, vezměte v potaz, že jsou překvapivě nízko. Sice se Lomismta jmenuje podle vrcholu, ale je fakt hodně pod ním (400 výškových m). Není tedy úplně nejlepší nápad sejít třeba na noc na chatu Amarati a pak se ráno škrábat tou samou cestou zpátky 500 výškových metrů na vrcholovou cestu. Pokud chcete využít všechny tři chaty, nabízí se nejlépe Sahkvlari jako prostřední.

Ještě ke značeným trasám. Na mapy.cz jsou většinou opravdu dobře a na chození to stačí. Ale místy jsou trochu blbě. Všimnul jsem si ale, že když nesedí značka, sedí významné body s GPSkou (např. chaty, křižovatky). Ochránci parku (rangeři) říkali, že to tam teď znovu mapují s garminem a že budou mít ty značky správně. Naneštěstí je plánují dát jenom do nějaké své nové aplikace, kterou by park měl mít hotovou za rok (2024). Kdybyste s nimi mluvili, poproste je, ať je vloží taky do OSM.

Nebo úplně jinam

Vlastně nevím, jak dobře by se dalo jít jinam úplně mimo značené cesty. Nutno říct, že národní park je mnohem větší než ta hlavní oblast, kterou jsem popisoval výše a po kterých vedou turistické trasy. Značené cesty jsou (pokud vím) pak už ale jenom v okolí Abastumani (Abastumani popisuji na jiné stránce). Předpokládám, že jak je Abastumani dost daleko od Borjomi (po silnici 70 km), že tam pro vstup do parku permit není potřeba (tam nás fakt nikdo nekontroloval, ale když jsme se ptali, kolik by stálo stanování u ochranářské stanice, bylo to opět 10 lari za noc, takže asi standardní cena za noc v parku).

Likani

Likani je vesnička v údolí potoka tekoucího z parku. Leží asi 3 km západně od Borjomi a významná je tím, že je to pro turisty nejčastější vstupní místo do národního parku. Do Likani se dá dostat pěšky z Borjomi, taxíkem nebo maršrutkou jedoucí na trase Borjomi Akhaltsikhe.

Strašně důležitá je křižovatka s hlavní silnicí. Na té křižovatce jsou dva krámky s nápoji, prodejna potravin a fungující pekárna! Na fotce je pekárna ta bílá boudička se sloupkem. Pečou chleba, chačapuri a lobiani (chleba s fazolovou náplní).

Za koncem vesnice Likani, asi 1,5 km od silnice, je u potoka docela hezké tábořiště. Najít rovný plac sice dá trochu víc práce, než by se zdálo, ale spaní to bylo luxusní. Stálo tu taky pár karavanů, tábořiště je opravdu velké.

Ráno se klasicky na louce pasou koně. Dají se tu podle cedulí pronajmout i na vyjížďku, ale ceny ani detaily jsem nezjišťoval.

Sojka mi připomíná pěší cestu z Borjomi do Likani. Ano, dá se to dojít, je to docela příjemná cesta, ale pokud si chcete zážitky šetřit na úmorné stoupání do hor (proto se přece do hor jezdí), můžete si to usnadnit maršrutkou, pokud zrovna pojede, stopem nebo taxíkem za pár šupů.

Když jsme večer procházeli koncem Likani, odchytili nás Gruzínci a pozvali nás na opulentní piknikovou večeři. V Gruzii dost běžná situace.

Lomismta

Lomismta je označení dvou míst. Jednak vrcholu (prostě Lomismta, 2198 m n.m.), jednak chaty Lomismta Shelter, která leží asi 3 km od vrcholu dolů směrem na jih (1770 m n.m.). Oboje je to cestou z Likani nahoru. Ten kopec je příšerně vysoký a zdlouhavý, jak už kopce ve velehorách umějí být. Ale cesta jde z velké části lesem, takže je nakonec docela příjemná.

Chata Lomismta Shelter je fakt luxusní. Vevnitř palandy, místo celkem pro 12 lidí a další by se vešli třeba ještě na zem. Velká výhoda je střešní solární nabíječka (asi i s baterií) vyvedená do USB konektoru, takže jsem si dobil mobil. Signál tu spíš nebyl. Opět jako všude v Gruzii se občas objevil signál Magti, ostatní operátoři se vůbec nechytali.

Kromě hlavní stavby byly opodál i přístřešky na posezení. Vstup a využití chaty je bezplatné, ale předpokládá se, že máte ten permit. Za takový komfort mi 40 Kč za noc přijde úplně na pohodu.

Kamínka, kdyby bylo chladno. V horách může být trochu chladněji.

Kousek od chaty je kadibudka a 250 metrů daleko je zdroj pitné vody ve formě vývodu z hadice, která vede od nějakého dost silného pramene. Voda je úžasná a s trochou snahy se u zdroje dá i umýt. S vodou na pití se v horách musí trochu šetřit, protože zdroje nejsou úplně všude. Naštěstí jde podle mě docela bezpečně pít z potoků, i když nahoře se pasou krávy.

Rangeři jezdí k chatě Lomismta krom koní i na docela silných čtyřkolkách. Když jsem viděl srázy, které to vyjede, nevěřil jsem.

Další 3 km cesty do prudkého kopce je vrchol Lomismta. Tohle je pohled zpátky k Borjomi a Likani, tedy na jih.

Jiný pohled z kopce u vrcholu Lomismta.

Krávy

a krávy.

Pohled na sever do údolí směrem přibližně ke 30 km vzdálenému Kharagauli a Marelisi (to je asi trochu víc vpravo).

Ještě kousek od Likani byl tak čistý potok, že jsem se z něj nezdráhal brát vodu do zásoby na pití. Další voda je až na chatě, ale vzal jsem té vody zbytečně moc, stačil by do kopce litr a půl.

Ve vrcholových částech parku je docela dost zvířat a úžasných kytek. Tady je zrovna nějaký ptáček.

Vrcholová cesta z Lomismta číslo 9 vedoucí na západ (pohled zpět na východ). Cesta se pak dělí na divnou neznačenou vrcholovou pěšinu, kterou jsme neriskli, a oficiální značenou cestu, která ale ztrácí klesáním k potoku Meghruki dost výšky.

a zase krávy

Ve vrcholové části parku je docela dost salaší s ohradami pro dobytek. Přes den se dobytek pase na okolních kopcích, na noc chodí asi do ohrady.

Nějací motýlci. Bylo jich tu samozřejmě spousta.

Fotek kytek mám z národního parku Borjomi asi dvě stě, protože byly úžasné. Sem dávám jenom tohle rdesno a na další výběr vás odkážu na stránku gruzínských kytek.

Amarati

Druhá důležitá přenocovací chata. Je trochu modernější než Lomismta, ale vlastně dost stejná. Bývá na ní méně lidí, protože je dál od města Borjomi. Je to ta nejvíc na západě.

Chata Amarati stojí v docela prudkém kopci a taky o dost níž než jsou vrcholové partie parku. Od vrcholu Megruki (2475 m n. m.) je chata 3 km daleko po značce na jih, v nadmořské výšce 1930 m n. m., takže dost z kopce.

V poslední fázi cesty není značka značená a vyšlapaná cesta vede jinudy než je v mapě, ani vrstevnice nejsou přesné, ale souřadnice chaty sedí, takže doporučuji jít spíš po cestě a dohledat to podle GPSky.

Zdroj pitné vody je hezký pramen s napajedly. Je také trochu těžší ho najít, v mapě je přibližně vyznačený správně, ale cesty opět nesedí. V praxi je pitnou vodu možné brát také z potoka, který je k chatě blíž (asi 100 m po cestě) a přišel mi dostatečně čistý (až na ty krávy v okolí), takže na koupání potok stačil. Pramen teče ze skály, a tak je bezpečný. Je na stejné straně potoka jako chata, 250 m daleko.

U chaty je i ohniště a posezení.

Vnitřek chaty Amarati. Klasicky 12 míst na spaní. Kamínka jsou pod schůdky v předsíňce.

Pohled od chaty na jihozápad. Kdyby bylo v chatě plno (což nepředpokládám), dalo by se tu postavit pár stanů, byť budou trochu z kopce.

V okolí chaty Amarati se vyskytují ohrady pro dobytek. Tam se asi zavírá jenom na noc, protože jsme v ohradách žádné krávy nebo jiná zvířata neviděli.

Pohled na sever na skály směrem k vrcholu Megruki.

Cesty vedoucí od chaty Amarati dolů se jmenují Panorama Trail celkem příhodně.

Sakhvlari

Třetí turistická chata, nejsevernější, na které jsem ale nebyl, se označuje názvem Sakhvlari Tourist Shelter. Je docela problém najít nějakou fotku té chaty, ale podle sporých zmínek skutečně existuje a prý je moc pěkná. Má téměř shodný design jako chaty Lomismta a Amarati, ale je na rozdíl od nich v údolí, kousek od potoka a obehnaná formální dřevěnou ohradou. Nadmořská výška 1050 m n. m., GPS 41.8949N, 43.2045E. Z vrcholu Lomitsma strmně dolů k Sakhvlari je to asi 10 km (poslední 2 km údolím proti proudu), z Marelisi podobně daleko, ale údolím. Pitná voda se u chaty bere asi 100 m daleko u dalšího stavení. Koupačka hned vedle v potoce. Shelter je pojmenován po malé osadě Didi Sakhvlari, asi 2,5 km severovýchodně v kopci. Začíná tu odbočka číslo 8, jižně do údolí potoka Meghruki (Megruki), ale po 2,5 km končí a musí se jít zpět. Lepší je pokračovat po cestě č. 2 (svatého Ondřeje) do kopce.

Sametskhvario a Kvazvinevi

Čtvrtá a pátá možná turistická chata. Sám jsem tam nebyl, ale kamarádka mi napsala: "V létě 2022 byla chata Samethskvario v pohodě (v jedná místnosti nějakej trochu binec, v druhý se dalo v pohodě spát na karimatkách). Kvazvinevi spíš hnus (je tam podivný tropický klima, tak tam všecko bylo olezlý)." Severozápadní část cesty č. 2 (cesta svatého Ondřeje).

Dále jsem si jistý, že všechny útulny a sheltery na cestě Pastýřské (z vrcholu Lomismta k Megruki, trasa číslo 9) jsou rozvalené nebo neobyvatelné. Tábořit se u nich ale dá.

Sametskhvario je i název vrcholu, kolem kterého jsou moc hezké vrcholové cesty a horské louky.

Pohled od Sametskhvario směrem k chatě Amarati (dole blízko v údolí).

Údolí Megruki, Pastýřská cesta

Megruki (či Meghruki) je potok a pro nedostatek označení tímhle jménem označuji celé údolí, kterým procházejí dvě turistické trasy. Jedna je číslo 9 z vrcholové cesty Lomismta směrem k vrcholu Meghruki, druhá je číslo 8 spodní částí údolí. Obě cesty nejsou propojené, střední částí údolí se nedá projít.

Já jsem prošel Pastýřskou cestu č. 9 a fotky jsou z ní. Trasa je značená značkami, které bychom v českém prostředí označili jako žlutou značku. Jen jsou ty značky maličko větší než u nás.

Že v národním parku žijí medvědi, nám ukazovali rangeři na příkladu polámaných větví třešně. Prý takhle medvědi ty třešně "češou".

V horní části údolí dříve asi byla nějaká osada, protože krajina tu vypadá ještě kulturně, s ovocnými stromy. Je to ale hodně do kopce.

Ve stoupání z údolí jsme potkali bachyni se čtyřmi selaty. Byla úplně v pohodě, nechala nás přiblížit na dva metry, spokojeně si ryla v lesní půdě.

Ještěrka ve trámoví jednoho z neobyvatelných přístřešků. Dříve to býval evidentně turistický shelter, pravděpodobně beze jména, dnes jsou vevnitř odpadky a ve střeše díry. Nepřespával bych to.

Houby skoro jako u nás.

Cesta z údolí k vrcholům Sametskvario (na obrázku by byl vpravo) a Megruki (byl by vlevo). Velmi drsné stoupání, velmi vyčerpávající. V této oblasti Pastýřská cesta nevede tam, kde je značená v mapě, ale dá se postupovat po cestě, která je v mapě zakreslená dobře.

I v okolí Pastýřské cesty se pásla různá stáda, ale ne tolik. Tenhle koníček byl hodně v pohodě.

Slepýš

Ve vrcholových partiích nad 2 tisíce metrů už se žluté značky musejí kreslit na kameny, protože tu chybí jakékoli stromy.

Praktické rady

Jídlo

Jídlo je potřeba si vzít všechno s sebou. Jistota nákupu je pouze ve dvou samoobsluhách v Borjomi blízko u autobusáku (či spíše u hlavní stanice maršrutek). Méně jisté mi přijde nakupovat až v Likani u křižovatky, ale my jsme tam sehnali, co jsme potřebovali, včetně čerstvého pečiva.

V Atskuri by asi něco nakoupit šlo, ale vstup do parku je z obce 2,5 km daleko.

Na severu v Marelisi pravděpodobně nic nakupovat nepůjde, tam je jenom zastávka vlaku.

Voda

Vody bylo i v srpnu více, než jsem čekal. Bezpečný pramen je u každé turistické chaty a nebál jsem se pít ani z potoků, které jsou dost časté. Přesto doporučuji s sebou asi 2 litry nosit.

Zvířata

V parku jsou medvědi, ale podle rangerů nejsou nebezpeční (ti přesto chodí často s puškou). Psi, krávy ani koně nejsou nebezpeční vůbec. Na to, jak hodně je tu krav, tu v parku hodně málo psů.

Nějaký závěr o národním parku Borjomi Kharagauli

Park určitě stojí za návštěvu. Svou liduprázdností je to při cestě do Gruzie příjemná alternativa k trochu hektickým místům Vysokého Kavkazu. Nejsou to zas tak malé hory a dá se do nic docela dobře dostat.